Program

 

Bohuslav Woody Vašulka: Čeleben – a Collection of Unpublished Poetry and Short Texts from youth

Presentation of a new book published by Vašulka Kitchen Brno

Presentation
Thursday, 8 December, 2022 - 17:30

Vašulkův umělecký odkaz tvoří důležitou součást dějin československého experimentálního filmu, světového umění videa a umění elektronických médií, ale jeho literární pokusy z mládí zůstaly do nedávna ukryty v archivu Islandské národní galerie a v soukromých sbírkách. Pod enigmatickým názvem Čeleben, což je titul jedné z Vašulkových básní, je výbor z literární pozůstalosti poprvé představen veřejnosti.

Kniha bude představena a pokřtěna v rámci jednodenního festivalu Brno Book Open v Domě umění města Brna. Během dne bude možnost koupit si tuto knihu, stejně jako další publikace z nakladatelství Vašulka Kitchen Brno. Čestnými hosty u křtu publikace budou Jiří Vanýsek a Karel Slach, dobří přátelé a spolužáci Woodyho Vašulky. 

Ukázky z knihy přečte Ivan Palacký.

Centrum umění nových médií – Vašulka Kitchen Brno (VKB) vydává pravidelně publikace spojené se studijním archivem Woodyho a Steiny Vašulkových. Po loňské anglické publikaci Lenky Dolanové A Dialogue with the Demons of the Tools: Steina and Woody Vašulka vychází nyní výběr z poezie a krátkých próz, které psal Vašulka v době, kdy se připravoval ke studiu na pražské FAMU. Připomínáme, že brněnský rodák byl generační současník spisovatelů a básníků jako Jiří Kratochvil (1940), Milan Uhde (1936), Jiří Kuběna Paukert (1936), Jaroslav Mareš (1937) nebo Pavel Švanda (1936). Ve svých literárních pokusech, které Vašulka sám seřadil do ineditního sborníku, se v zárodcích objevují některá témata, k nimž se vracel po celý život: válka a technologie, radostná i hrozivá vize propojení lidského světa a světa strojů, napjatý vztah jednotlivce a společnosti, mýtus romantického umělce, touha po svobodě a překonání zemské tíže nebo smysl pro hru a ironii. Krátké povídky a básně reflektují atmosféru Brna padesátých a začátku šedesátých let minulého století, zazní zde apropriace různého historismu, symbolismu, dekadence, poetismu, surrealismu. Občas texty hraničí s parodií, se sarkasmem, jindy mezi řádky problesknou dobové aluze (zvolání „na Maďary“). Mezi povídkami jsou krátké, samostatně působící vzpomínky na dětství a mládí včetně zkušenosti vojenské služby, jiné připomínají kapitolu existenciální novely nebo scénář filmové sci-fi. Kontroverzní vztah člověka a stroje, rozpracovaný zde například v textech Mlčení a Jak odchází, se stal filosofickým rámcem autorovy pozdější tvorby na poli umění elektronických médií.

Kniha obsahuje fotografie ze soukromého archivu rodiny Vašulkových, z archivu Jiřího Vanýska a archivů ve správě Vašulka Kitchen Brno a Vasulka Foundation na Islandu.

Vydává Centrum umění nových médií - Vašulka Kitchen Brno, z.s.

Připravil: Miloš Vojtěchovský.

Ediční spolupráce: Antonín Petruželka.

Texty: Lenka Dolanová a Miloš Vojtěchovský, Michala Frank Barnová, Vít Janeček, Jiří Vanýsek, Antonín Petruželka.

Grafická úprava a sazba: Hedvika Marešová.

Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR a Státního fondu kultury ČR.

Mediální podpora: Nakladatelství Protimluv

-------------------------------------------------------------------------------------------------

Festival prezentuje knihy o umění, architektuře a designu. Informace o programu akce najdete na webu Domu umění nebo na fb události

Bohuslav Woody Vašulka: Ukázka z krátkých próz a básní

Woody Vašulka, 60. léta. fotograf neznámý, Vasulka Kitchen archiv

Z předmluvy publikace Čeleben

Od začátku roku 1955 si sedmnáctiletý student Bohuslav Petr Vašulka zapisoval různé poznámky do zápisníků, jeden z nich v hnědých, snad kožených deskách: skici básní, krátkých postřehů, náměty povídek, koncepty dopisů. Zápisník je dnes součást jeho pozůstalosti uložené na Islandu, v archivu Vasulka Chamber při National Gallery of Iceland. Součástí složky Vašulkovy pozůstalosti je i strojopis literárních textů. V roce 2018 složku zpracovala česká historička umění Michaela Frank Barnová, k jejimž přepisům jsme v tomto výboru přihlíželi. Vašulka si do zápisníku poznamenal mimo jiné tuto sebekritickou glosu: „Myslím, že pro psaní nemám tu epickou krajinu, město, dům a věci kolem mě. To vše jsem objevil úžeji u Zoly, šířeji u Novikova. Působí mi přímo rozkoš vidět kolem sebe věci správně, typicky a skutečně. Obdivuji a snažil bych se psát o vztazích mezi lidmi. Nedovedu však spojit lidi do ulic, přírody, nedovedu vytvořit bublinu přítomnosti, pravý realismus. Dovedu jen zachytit chvilkové city, nevystačím se spojitostí do vyšších celků.“ A dál píše skoro jasnozřivě: „Taková studijní cesta po cizině, to by byla inspirace. To bych psal zajímavě a poutavě. Pak všichni řeknou: to je krása, svěžest, jako bych tam byl.“

V rozhovorech (například ve video dokumentu Petera Rubina 42 Miles from Big Brother z roku 1987) se Bohuslav Vašulka jen zřídka vracel k rokům dospívání, ale opakovaně zmiňoval vzpomínky z dětství. Vzpomínal na život v domku na brněnském předměstí Slatiny a hlavně na výpravy, které s kamarády podnikali na nedaleké vojenské letiště v Černovicích (také Letiště Slatina, původně Letiště Brno). Za války tam sídlilo výcvikové centrum německého letectva (Luftwaffe) a Vašulka vypráví, jak v troskách zřícených letadel prohledávali vojenský proviant a v hromadách předmětů občas nacházeli funkční zbraně, někdy dokonce části lidských těl. Takové propojení mechanického a organického, strojového a lidského se ukázalo později být leitmotivem jeho díla. Motiv tajemného, smrticího, dokonce ďábelského stroje najdeme také v povídce Mlčení, zařazené do tohoto výběru. V rozhovoru, který s ním v roce 2015 pro projekt Pamět národa vedl Vilém Faltýnek, Vašulka říká, že jako současník generace vyrůstající za války postrádal dětskou nevinnost, naivitu, útěchu v sentimentu – že tehdy byly děti (a on sám) „cynické“.

Válka, stroj, smrt, revolta proti různým pravidlům a rámcům, gravitaci, touha odebrat se někam do volného, jiného prostoru, nedůvěra ke starým ideologiím jsou vracející se motivy, které se v různých podobách a souvislostech objevují také v jeho pozdější tvorbě. Ta byla dosud interpretována hlavně z perspektivy teorie a dějin filmu a videa, zejména jako součást příběhu umění elektronických médií, kde je Vašulka počítán k těm, kteří ho v mezinárodním kontextu spoluformovali, případně definovali. Náš výběr z juvenilní slovesné tvorby, mladických pokusů o literární tvar, odkrývá jiné, někdy snad nečekané aspekty dnes již uzavřeného Vašulkova celoživotního díla. Jde o kapitolu, kterou sám autor málokdy zmiňoval a možná ji i před přáteli tajil. Případně se o ní vyjadřoval kriticky jako o mladickém omylu, jako o něčem, co bylo sentimentální, nezralé a odvozené. Nicméně v genealogii Vašulkova celkového uměleckého odkazu, který je v rámci československé kultury dodnes pouze naznačen, jsou jeho první poetické a prozaické texty zajímavým nálezem.

Ve zmíněném rozhovoru pro Paměť národa zazní, že spíš než kvůli portfoliu s fotografiemi a několika (dnes nezvěstným) 8mm filmům byl na FAMU přijat hlavně na základě přiloženého souboru vlastních literárních textů. Pedagogem, který jej tehdy podpořil, byl nejspíš Antonín F. Šulc a je možné, že některé texty, které jsme do našeho souboru vybrali, patří do výboru, který Vašulka připravil pro onu příležitost.

Tomu, kdo je obeznámen s dílem Woodyho Vašulky v oblasti elektronických médií, mohou jeho rané výlety do literatury připadat poněkud tradiční. Poetika je nápadně nečasová. V básních se ozývá všelijaký historismus, symbolismus, dekadence, poetismus, surrealismus, zkrátka od Vrchlického po Devětsil, to vše místy spojeno s parodií či sarkasmem. Aktuální témata se skrývají do „karnevalových převleků“. Některá témata a archetypy, naznačená v povídkách, lze vystopovat v příští Vašulkově tvorbě: topos okraje, periferie, témata jako cirkus, stroj, války a násilí, vzpomínka na dětství a rodný dům. K pozdějšímu dílu odkazují pouze zárodky surreálné imaginace a vize odlidštěné, strojově řízené společnosti či důmyslného zařízení sloužícího k dokonalé hudební interpretaci. Možná si jejich autor musel napřed osahat tradiční styly a vyrovnat se s nimi, aby se mohl vydat dál. Také film, který v jistém smyslu vnímal jako rozšířenou literaturu, po příchodu na americkou půdu s ulehčením nechal stranou ve prospěch elektronického světa. Vybral si nové médium, které bylo tehdy relativně neprozkoumané, vzrušující, zdánlivě naprosto nezatížené nánosem dějin a „sentimentalitou“. Zde si mohl připadat jako průzkumník v dosud neprobádaných teritoriích. Teprve zde mohl začít svobodně objevovat a generovat nový jazyk. S nadšením, ale zároveň s tušenými obavami hledal jazyk sdílený s přístroji, jimiž se s takovou vášní obklopoval a jejichž budoucí vývoj mohl jen předvídat.

Miloš Vojtěchovský, Lenka Dolanová, 2022


SESTRA

Ten svět je veliký. Tolik v něm žije lidí. Podivných lidí. Je jich plný seznam, ve kterém, když někdo vstoupí dovnitř, listuje. Podepře si ruce o pult a přitom poslouchá nové a dobré šlágry. Ne, tolik desek by nikdy nemohl mít. Sestra mu chce koupit gramofon. K čemu? Nemůže si stejně koupit hned každý nový šlágr. Teď za chvilinku půjde do druhého obchodu a tam zase tiše postojí. Je malý, hodně malý na svůj věk. Vůbec nikdo si ho nevšímá. Jen jeden vedoucí na něho vždycky kývne nebo ho šeptem zavolá a on jde za ním do zadní místnosti.“Nic ti nedělá, že?“ ptají se ho prodavačky a prohlíží si ho, když jde kolem nich zase ven.

Sestra říkala, že mu koupí gramofon. K čemu? Má tak dobrou paměť. Tak hezky píská! Začne známou melodií a pak dál si vymýšlí. Jsou stejně krásné. Ale smutné si píská nejraději a pořád píská, i když má oči plné slzí.
„Až budeš mít gramofon, nemusíš si pískat!“ řekla sestra. Ale on nechtěl být jako sestra, nikdy by si nepískal a tvrdil by, že je stejně každá melodie kvůli tanci. Já se z toho zblázním, křičel by a škubal  nohama.
Když přišla sestra v noci domů, bouchala dveřmi a pískala si melodie, které jí zůstaly v hlavě. Neměla paměť. Otevřel oči, posadil se a když kolem něj přecházela jen v noční košili, chytil ji za boky. Zůstala chviličku stát, ale pak mu s jakousi samozřejmostí srazila ruce. Lehl si a přitáhl pokrývku až k bradě.
„Nemá cit, je hrubá a hloupá. Nic neumí zapískat správně!“
Začal si potichoučku pískat. V domě bylo hrobové ticho. Pískat krásně a správně. Když vstoupila v noční košili, myslil, že si k němu přisedne. Díval se do její zrůžovělé tváře. Zastavila se nad ním a dvakrát ho uhodila do tváře.
Venku pršelo. Seděl u okna a díval se na promoklého kosa, jak prohrabává keře pod oknem. Uslyšel, že přišla. Slyšel, jak vstoupila do kuchyně a jak se vrátila zpátky do předsíně.
„Emile!“
Zvedl se, uchopil židli za opěradlo a pozorně ji přistavil ke stolu.
„Emile!“
Přisunul ji ještě blíž, stejně jako ostatní. Pak si zapnul košili. Sestra rozevřela dveře. Stál vážný a obřadný. Upřel oči na krabici, kterou držela pod paží. Podíval se jí také do tváře. Měla zarudlé, nevyspalé oči.
„Nesu ti dárek,“ řekla.
Napřáhl ruce. Položila mu do nich krabici. Poděkoval. Pak přišel ke stolu a odsunul židli.
“Hádej co to je!“
Stáhlo se mu hrdlo.
„Já vím,“ řekl a otevřel víko. Zdálo se mu, že se začala potichoučku smát.
„Máš radost! Že máš radost?“
Vážně přikývl. Vzlykala do kapesníku. Zavřel víko. Položil krabici do knihovny. Sedl si k oknu, opřel hlavu o ruku a díval se na promoklého kosa, jak prohrabává keře pod oknem.

(nedatováno)


JAKO TY MYŠÍ TLAPKY

Omráčen vztekem se flákal po nábřeží.
„Vždycky našlapuji myšími tlapkami. Přes pokoj a hup do postele. Pokoj je veliký a má vysoký strop. Co by tak asi ještě chtěla? Pořád jen přes pokoj, zase ty tlapky a hup do postele!“
Došel až na kraj řeky. Po desce jako pro slepice, ze břehu na loď šel mladý hoch s náručí dřeva. Bylo to pod mostem, zrovna za mrtvým ramenem, kterým končila tato řeka.
„Mé ideály? Spojím se s tebou, budu ti tak blízko, až ti z toho bude zle!
Kdybych ti uvěřil, plakal bych kolem všech těch pitomých lodí s pískem a uhlím a vběhl bych do vody jako pes!“
Tiše zahvízdl a potom udělal zase dva kroky. Uviděl dva chlapíky lenivě se povalující na hromadě písku. Měli zelené prošívané kabátky.
„Abych nezapomněl!“ řekl nahlas a muži se po něm obrátili. Měli písek všude, kde se zachytil. Byli to pískoví chlapíci.
„Poznala jsem tě! Taková věta! Letím vzduchem a nemohu dopadnout!
Předkloň se, ať ti zasunu své prokřehlé pařáty na tvoje záda, do výstřihu až k lopatkám a ještě níže! Tam jsou tvoje ňadra. Měl jsem si na to vyhrnout rukávy! Jsem v práci!“
Došel až tam, kde nemohl jít dál. Obyčejný plot mu stál v cestě a musil by vstoupit do vody, kdyby ho chtěl obejít. Jako nemocný se vracel stejnou cestou.
„Jak taková pitomost tě vztekne! Ale když vidím, jak se vztekáš ty, jenom čekám, kdy se vztekem skácíš!“
Minul zase pískové chlapíky a jeden z nich usnul. Ležel jako děcko a dýmka mu vypadla z úst. Druhý vybíral barevné valouny a zrníčka, a tak byl zahloubán do své práce, že si ho nevšiml.
„Už nic nechci hledat a taky nebudu! Blbosti! Je to neuvěřitelné. Románky!
Raději chcípnu na lenost!“
(nedatováno)


ČTENÍ

Reaktor začal číst Jiráska. Po chvíli strašlivě zaúpěl: To nelze! A knihu odložil. Můžeme, elektronko, takto žít? Jen se podívej, hodila hlavou, mám nová vlákna, má strmost je chvost, kol pasu mám mosazný pás a tančím charleston! Reaktor spolkl svou dávku uranu. Žeru uran, řekl a Jiráska zahodil

HÁDÁNÍ
Byla to hádka mezi třemi nadzvukovými stíhači a lokátorem. Ty starý čmuchale, jednou ti rozházíme košatinku, špehoune! Obrátili se k němu zády a lízali
ho růžovými plameny. To se řekne, rozplakal se. Začal křičet: Generále! Generále! Stíhači sklopili ocasy. Je to mrcha, řekli a pak se jako tři hladoví psi vrhli do oblohy.

ŽVANĚNÍ
Sešli se dva mistři a starý charakterní herec. Jejich mozky se pojednou roztekly po zemi a v tom vlhkém slizu leželo tlusté ucho. Vtom rychle vstalo a běželo k telefonu. Charakterní herec sáhl po pistoli. Zatímco sliny tekly
koutky úst a rozměklými mozky chvěla blbost, číšník stál s nohavicí podkasanou a naléval to svinstvo džbánkem zpátky.

(nedatováno)


CESTA ÚDOLÍM LISTŮ

Jak milé dívce po vlasech jen přejíždíš,
jdeš po měkkých a rudých listech
v malém údolí
a noha pevné země netkne se
a tělo vznáší nad zemí svou tíži.

Jsi nesen přes kameny malé prudké říčky,
jsi nesen přes vodu a jámy plné hlíny,
jsi poslední a velký motýl léta,
který se marně k zemi vrací,
již není kvítků mezi kamením
a nejživější barvy listů
jsou jen mámení.

Jsi stále více zaplavován,
jak vítr vzdouvá vlny,
které se o vše tříští a ztrácí tvar,
tak mizíš ve hluboké listů závěji,
jež dolů k zemi dlouho pršely,
až zmizely ti nohy, bedra v nich
a náhle slyšíš hrozný větru smích
a vidíš, že bys navždy zapadl,
kdyby ses chtěl s nimi milovat.


BAREVNÝ STUD

Obilí bílé vánkem mění svou tvář,
která se neliší od klidného,
sypkého pohybu pouští.
Bezpečně plují po řekách s vodopády
zpocené kavalkády polonahých dragounů.

Každý má ve tváři nějaký stud.
Táhne se od pravého obočí prudce dolů
a končí u důlku brady.
Od křídových křídel molů
po nahatou rudost indiánských dívek
směje se opičácky.

Vytane na mysli pojednou latinská modlitba,
obírající se směsí cizích slov.
Smějí se družičky pod oltářem
obsahu sedmibolestnému.


POTOMEK SVATÉHO JANA

Procitl na louce v sopečném kamení
po noci bezesné.
V oblacích závěje popele,
po horách křehké stromů pahýly.
Doutnají ještě svršky pod hlavou,
ožehnou dohola.

Filmaři filmují útěk oběšence.
Ještě chvíli a byl by se houpal na provaze.
Je to oběšenec,
zvou ho tak všichni spoluvězni.

Šílenost opravdového útěku znázorňují oči.
Již jimi dostihl cíle a bloudí po obzoru.
Najednou vidí, že všechny stromy
jsou tolik podobny šibenicím!

To musí odnést páteř, ten krutý zlom
radosti a beznaděje.
Snad ho ještě odsoudí pro sebevraždu.

Někde hluboko dole, pod filmovým plátnem,
pod nohama diváků
leží ty nejkrutější lidské bolesti.