v angličtině
V současném umění se vyskytuje množství děl vytvořených z efemerních, nestabilních a pomíjivých materiálů, které je velmi obtížné konsolidovat, či jinak upravit tak, aby se zastavil jejich neodvratný konec. Jejich záchrana nebo jen pouhé prodloužení životnosti je často velmi problematické, a navíc se v mnoha takových případech střetává role, přání či povinnosti majitele – například muzea jako vlastníka a opatrovatele děl - s tím, že taková díla mohou být autory přímo zamýšlena tak, aby nepřetrvaly. Rozpad, rozklad a zánik jsou intencí, která je dílu vlastní.
V příspěvku představím příklad takového díla, kdy otázka jeho konsolidace - a zachování vůbec - představuje téměř hamletovské dilema s neřešitelnou otázkou – dilema pokusu o konsolidaci a prodloužení agónie rozpadajícího se materiálu, nebo jeho úplného nahrazení zcela novým, se všemi konsekvencemi z hlediska etického, estetického nebo filozofického. Současně nastíním další otázky na dalších kontextech díla – různá hodnocení díla profesionály, kteří mají za dílo odpovědnost, a která mohou být zcela protikladná, stejně tak jako měnící se intence autora díla v čase, s následnými konsekvencemi.
Prof. ak. mal. Tomáš Lahoda (narozen 1954 v Praze), umělec, pedagog a restaurátor. Vystudoval AVU v Praze, v letech 1993-1998 byl vedl Ateliér malby na Jutské Akademii výtvarných umění v Arhusu v Dánsku, 2007-2012 vedl ateliér Malba I. na FaVU VUT v Brně, od roku 2013 vede AVP na Fakultě restaurování Univerzity Pardubice, kde mj. přednáší o problematice restaurování moderního a současného umění v magisterském stupni.