On the origins of The Kitchen

Here is a translated part of the famous interview by Jud Yalkut “The Kitchen: An Image and Sound Laboratory: A Rap with Woody and Stein Vasulka, Shridhar Bapat and Dimitri Devyatkin“, which aired on April 1, 1973 as part of the Artists and Critics series on WBAI-FM in New York. The interview took the form of an hour-long panel discussion, and the participants – Woody and Steina, Shridhar Bapat and Dimitri Devyatkin, the founders of The Kitchen – discussed the concept of the space, its preference for electronic experimentation over conceptualism, the concept of The Kitchen as a theater, and its evolution from a knee-jerk community into a professional arts organization.

In the section translated to Czech, the panelists discuss the origins of The Kitchen and its ideas.

Jud Yalkut (1938-2013) was an experimental filmmaker, curator and pioneer of intermedia art. His work had a broad scope: it was characterized by crossing and questioning the boundaries of individual media. He created a dialogue between film and video, performance and installation. He collaborated on major intermedia projects with many artists and filmmakers, exemplified by a series of video-film works with Nam June Paik. His manuscript Electronic Zen is a seminal literary work for the study of the history of the alternative video scene emerging in 1960s New York.

Dimitri Devyatkin (b. 1949) is a director, producer, writer, journalist and, last but not least, an artist working with video. He was one of the founders of The Kitchen in New York in 1971 and the director of the first edition of the International Computer Arts Festival held on its grounds. His work combines digital media, computer art, and film. He lives and works in New York.

Shridhar Bapat (1948-1990) was a video artist and a key figure in the emerging video art scene in New York in the 1970s. He was involved in the dramaturgy and programming of The Kitchen in its early years and the New York Avant-Garde Festival. In 1973, he became the director of The Kitchen.

Translated by: Lenka Dolanová

WOODY VASULKA: Když jsme se objevili na video scéně, vnímali jsme určité vakuum, co se týče prezentace videa. Bylo to samozřejmě velice subjektivní, protože existovala místa jako Global Village, Raindance a People’s Video Theater. Probíhaly koncerty v loftech, Bill Creston ta představení uváděl. Jednou jsme tam šli s Alfonsem Schillingem. V publiku jsme byli jenom čtyři, pak jsme se sešli a naťukli koncept divadla. Existovalo pár dalších míst, ale tam chtěli předvádět pouze to, co dělala nějaká určitá skupina jednotlivců a co je zajímalo.

JUD: Byla to náhodně generovaná scéna.

WOODY: Přesně. Tak nějak jsme si pohrávali s myšlenkou vyplnění toho vakua. Snažili jsme se dát dohromady méně egoistický koncept, který by přinesl širší participaci, aby to mělo nějaký dopad. Koncept byl samozřejmě daleko širší než to, s čím jsme skončili – vždycky je zapotřebí řada kompromisů. O divadle se ve skutečnosti bavili pouze tři čtyři lidé: prvním byl Andy Mannik, který fyzicky objevil prostor Kitchen, pak tu byl Michael Tschudin a samozřejmě Steina a já. Později se ukázali Dimitri Devyatkin a Shridhar Bapat a tak to je až dosud.

STEINA: Michael Tschudin je hudebník, chtěl kombinovat živou hudbu s videem. Andy sice sám netančí, ale je hodně zapojený do tanečních aktivit a ví, co se děje na taneční scéně. Chtěl dělat taneční programy. A my jsme chtěli zkusit vytvořit scénu smíšených médií (mixed media).

WOODY: Uvědomili jsme si, že prezentovat pouze video, jak to dělaly další skupiny, nestačí…

JUD: …k tomu, udržet nějaké prostředí.

WOODY: Měli jsme dva koncepty: prvním byla Testovací laboratoř pro živé publikum (Live Audience Test Laboratory), druhým byl pokus upoutat průmysl, aby nám věnoval vybavení. To byly samozřejmě sny, požádat Sony nebo RCA (Radio Corporation of America), aby nám dali kameru. To jsou velice naivní koncepty. Ale pak jsme si řekli: vezměme elektronická média jako umělecký materiál, dejme je dohromady s celou širokou škálou využití médií v daném prostředí. To bylo našemu cítění o něco bližší. Pak přišel název Divadlo elektronických médií, který to vystihl nejlépe. Jelikož se Steina a já pomalu stahujeme kvůli jiným povinnostem, programování elektronického obrazu postupně přebírá nová generace, jako je Shridhar a Dimitri. Stalo se to v době, kdy toho kolem videa moc nebylo, byl to dobrý čas pro ustavení a propojení video scény. Samozřejmě zde bylo pár lidí, kteří se do Kitchen nezapojili, protože měli své vlastní způsoby prezentace videa, ale myslím, že jsme získali většinu toho okruhu, který nás zajímá, což je abstraktní či nefigurativní neboli elektronicky generované video.

JUD: Díla využívající zpracování obrazu (image processed) spíše než čistě generované médium, ačkoliv v Kitchen byly příklady obou přístupů.

SHRIDHAR BAPAT: Jedna z klíčových věcí, které se vynořily s naším důrazem na zpracovaný obraz, video orientované na obraz, je ta, že se jedná o formu videa, kterou lze uvádět jako představení. Ve skutečnosti v mnoha případech pásky uvádíme, místo abychom je pouze pouštěli.

JUD: Nejsme tedy zpravodajské divadlo.

SHRIDHAR: Jsme prostorem pro performance a video se stává nástrojem, stejně jako když hraje hudebník. Ale naše orientace ve skutečnosti není výlučně na obrazově zaměřené video, protože jsme v průběhu posledních dvou let byli víceméně jediným pravidelně fungujícím prostorem pro prezentaci videa jakéhokoliv druhu v New Yorku, pokud ne na celém východním pobřeží. K nejúspěšnějším programům patří otevřená promítání.

The interview comes from the unprocessed archive of Vašulka Kitchen Brno.

Photos are from the Vasulka Kitchen Archive or vasulka.org.